Vědci zkoumají podivnou lidskou zkušenost s lechtáním – ne jako vtip, ale prostřednictvím přísných experimentů. V laboratoři Touch and Tickle Laboratory na Radboud University v Nizozemsku dobrovolníky systematicky lechtá robot, zatímco výzkumníci monitorují mozkovou aktivitu, srdeční frekvenci a fyziologické reakce. Není to jen zábava; je to hluboký ponor do toho, proč lechtáme, co nám to říká o slasti a bolesti a zda má toto podivné chování nějaký smysl. Odpovědi mohou změnit naše chápání neurovývoje, psychiatrických poruch a toho, jak vnímáme realitu.
Proč je lechtání důležité než smích
Základní otázka, která řídí tyto studie, je klamně jednoduchá: Proč se smějeme, když se někdo (nebo robot) nečekaně dotkne naší kůže? Odpověď není zřejmá. Pocit vyžaduje přesné načasování a intenzitu, protože předběžné výsledky z EEG skenů ukazují zřetelnou mozkovou aktivitu během pocitů lechtání. Kromě fyzické odezvy však lechtání odhaluje něco zásadního o tom, jak náš mozek zpracovává předpovědi a překvapení.
Proč je to důležité? Náš mozek neustále předpovídá přicházející senzorické informace. Když jsou tyto předpovědi porušeny – například náhlým, nečekaným dotykem – spustí se jedinečná reakce. Tento mechanismus je narušen u některých psychiatrických poruch, jako je schizofrenie, kdy lidé mohou zažít vlastní dotek jako intenzivnější lechtání, což naznačuje zhroucení sebepředvídání.
Sociální evoluce lechtání
Tykání není jen lidský výstřelek. Pozorování bonobů ve svatyních ve Francii a Demokratické republice Kongo ukazují silnou korelaci mezi lechtáním a sociálními vazbami. U starších bonobů je pravděpodobnější, že začnou lechtat, zatímco u mladších je pravděpodobnější, že budou jeho cílem. To odpovídá lidskému chování, což naznačuje, že lechtání se vyvinulo jako prosociální chování zaměřené na dítě, které posiluje vazby mezi jednotlivci.
Lechtání je spojeno s hravým bojem. Činnosti, které by byly mezi cizími lidmi agresivní, se stávají příjemnými, když je sdílejí blízcí příbuzní, posilují pouta. I nechtěné lechtání vyvolává smích, což naznačuje fyziologický reflex s hlubokými evolučními kořeny.
Beyond the Apes: Lechtání u hlodavců
Hádanka se zkomplikuje, když se podíváme za primáty. Vědci z Amsterodamské univerzity zjistili, že i myši si užívají lechtání, což vyvolává ultrazvukový smích, který je pro člověka neslyšitelný. Dokonce si vybírají lechtání přes bezpečné úkryty, což naznačuje skutečně příjemnou reakci.
To vyvolává kritickou otázku: Pokud hlodavci zažijí lechtání, znamená to, že toto chování je běžnější, než se dříve myslelo? Ostland naznačuje, že lechtání se vyvinulo jako způsob, jak se mladá zvířata připravit na nepředvídatelné prostředí. Překvapivý prvek lechtání může trénovat mozek, aby se přizpůsobil neočekávaným podnětům, čímž se zvyšuje šance na přežití.
Nevyřešená záhada
Navzdory pokroku zůstává konečný cíl lechtání v nedohlednu. Teorie sahají od sociálních vazeb a tréninku obrany až po základní nervový reflex. Skutečnost je taková, že proti všem vysvětlením existují přesvědčivé argumenty. Jedna věc je však jistá: lechtání je zvláštní, fascinující chování, které odhaluje základní aspekty toho, jak náš mozek vnímá svět, předpovídá události a komunikuje s ostatními.
V konečném důsledku, ať už je lechtání náhoda nebo evoluční adaptace, jeho studie nadále vrhá světlo na složité fungování naší mysli a těla.
